Olympiáda je podle plavkyně třešnička, kterou chce rozhodně jednou slíznout
„Bojujeme o Londýn“. S tímto sloganem se vydalo před třemi roky trutnovské plavání na cestu, která měla být zakončená triumfální účastí místní závodnice na letošní olympiádě. Ale jak plynul čas, z pěti původních adeptek zůstala ve hře jen Aneta Pechancová. Olympijská naděje dvacetileté reprezentantky sice plápolala až do posledních dnů uzavření kvalifikace, ovšem pak také zhasla.
Aneta Pechancová se nezúčastní olympijských her v Londýně.
Už ses s tím smířila?
Já rozhodně nepovažuji nedostání se na olympiádu za neúspěch. Jak jsem říkala už mockrát za těch spoustu rozhovorů, olympiáda nebyl cíl, olympiáda byl sen. Ani sama v sobě jsem si to nestavěla tak, že když se tam nedostanu, je konec světa. Vím, že jsem ještě mladá a na sprint dvojnásobně. Řekla bych, že sen zúčastnit se olympijských her nám pomohl k letošním úspěchům, kterých jsme dosáhli. V jedné sezoně jsem se dostala na dvě mistrovství Evropy, a dokonce i s áčkem.
Ale olympiáda je olympiáda a máš za sebou tolik práce v tréninku. Nezanechá to na tobě stopu?
To ne. Je pravda, že na konci plnící sezony jsem chtěla plavat rychleji, než jsem plavala. Ale zase vím, že těch posledních čtrnáct dní, co jsem měla plavat rychle, jsem byla nemocná a s tím se plave dost špatně. Navíc do Pekingu před čtyřmi roky jelo deset plavců, letos jich jede za vodní sport osm. Dvě synchronky, jedna dálkoplavkyně a pět plavců bazénových, z toho tři měli áčkový limit a dva byli nominováni až dnes dodatečně.
Netvrď mi, že nejsi ani trošku zklamaná?
Co se týče časů, tak ano. Rozhodně jsem chtěla plavat rychleji. Ale s trenérem jsme ani nevěděli, jaký čas by mohl na olympiádu stačit. Zatím stále nejsou zveřejněné nominace z ostatních států a co jsem viděla jak na mistrovství Evropy a ostatních mítincích, pravděpodobně bych asi musela zaplavat limit. Je dost možné, že bych třeba plavala dvě setiny za limitem a stejně bych vůbec nikam nejela. Pro mě byla hlavní meta ten čas, který byl zklamáním. Nicméně, sezona ještě nekončí a přede mnou je ještě mistrovství republiky, tak bych aspoň ten cíl pro letošní sezonu mohla bouchnout tam.
Loni v Paříži jsi plavala čtyři setiny za limitem 26,19. Letos máš natrénováno jako nikdy předtím a stejně si nejlépe dala 26,50. To mi vysvětli.
Myslím, že formu jsem měla podle mě stejnou jako loni. Možná ještě lepší. Odpovídaly tomu jak padesátka znaková, tak stovka kraulová, které jsem jela loni v Paříži. Minimálně 26,19 tam být mělo, přiznávám. Na druhou stranu je to už strašně moc věcí dohromady, co mohlo být špatně. Bylo hodně závodů po sobě, kdy jsem opravdu možná sedm týdnů měla každý týden závody. A velké závody. Nebyly to žádné závody, na které bych si šla odpočinout.
S trenérem jste plánovali načasovat formu až na závěrečné závody. Nešlo to dřív, abys nemusela spoléhat až na opravdu tu poslední možnost?
Určitě to šlo, ale samozřejmě jsem také potřebovala trénovat a neměla jsem takovou formu, abych to střelila hned v únoru. Chtěli jsme těžit z toho, abych co nejdéle trénovala. Bylo to sice riziko, ale myslím, že načasované to bylo správně. A že do toho pak zasáhla vyšší moc, já neovlivním.
A co tvoje psychika? Nesehrála v tom také svou roli?
Mohla tam být. Já tvrdím, že zahraniční závody mi strašně vyhovují, ale s tou svojí hlavou jsem opravdu neskutečná. Když si na sebe převezmu strašně velkou zodpovědnost, svážou se mi nohy a ruce a nezaplavu vůbec nic.
Byl to i případ mistrovství Evropy, kde se čekal útok na limit?
Ne. To mistrovství byla moje nejúspěšnější velká akce, kterou jsem zatím absolvovala. Jasně, 42. místo na padesát kraula není úplně hezké pro oko, ale můj cíl bylo, aby celou sezonu šel ten kraul nahoru, což se stalo. Začínala jsem na 27,2 v Lucembursku a o tři měsíce později to už bylo na 26,5. Forma měla vygradovat měsíc potom v Monaku a Budapešti. Všechno tomu nasvědčovalo. Ale zdraví, hlava a tak… (usměje se)
Říká se, že naděje umírá poslední, ale asi ani sama si nečekala, že závěrečný pokus v Budapešti bude úspěšný…
Musím se příznat, že v hlavě jsem si to uzavřela už po Monte Carlu. Opravdu jsem tam plavala hodně špatně, hodně jsem tam vybouchla a vůbec jsem nevěděla, jestli do Budapešti pojedu. Říkám to otevřeně. Trenér to věděl, že se mi tam moc nechtělo, protože jsem se chtěla doléčit a začít znova trénovat. Ale pak jsme se domluvili, že by to bylo nefér skládat zbraně před bojem, takže ty poslední závody ještě dotáhneme. Rozhodně jsem tam ale nešla s tím, že mě to už nezajímá. Odvedla jsem, na co jsem momentálně měla a potvrdila výkonnost.
Na olympiádu se podíváš v televizi?
Ano, bude v televizi. Je mi dvacet a bylo by to takové divné, kdyby mi všechno vycházelo. (směje se) Když se rozhodnu plavat, stále tu motivaci na Rio mám.
Když se rozhodneš plavat? To zní, jako že to balíš?
Na rovinu. Od září absolutně nevím, jak to bude se školou a plaváním. Začnu zase chodit na práva do Olomouce, kde jsem teď studium kvůli přípravě přerušila, a prostě nevím, jak to bude. Strašně ráda bych dál plavala, hrozně ráda bych dál plavala za Trutnov. Jsem přesvědčená o tom, že minimálně v zimním semestru to půjde udělat tak, že tady budu. Podzimní sezonu bych totiž chtěla dotáhnout, protože se tomu fakt věnovalo strašně práce. A já mám podzim vždycky excelentní, pětadvacítka je můj druhý domov. Padesátku nemám ráda.
A co pak od ledna?
Práva nejdou studovat kombinovaně, i když loni jsem se dostala až na nějakých šedesát sedmdesát procent individuálu. Ale to se mi po pravdě letos nechce. Chtěla bych v té škole chvíli být, protože v prváku člověk ani pořádně neví, co to vysoká je a nerada bych v únoru zjistila, že nemám kde studovat. Uvidíme, jak to bude.
Padl tady termín Rio 2016. Dál sníš o olympiádě?
Určitě. Od třinácti let, kdy se mě někdo zeptal, co je sportovní sen, tak já jsem hned tvrdila, že olympiáda. Myslím, že když člověk sportu věnuje tolik času, nemělo by to skončit jen na mistrovstvích Evropy a světa. Ano, svět je nádherná, Evropa krásná, dostane se tam strašně málo lidí z okolí, ale prostě olympiáda je olympiáda. Taková pomyslná třešnička. Stále zní líp: Jsem účastník olympiády, než pětinásobný účastník mistrovství světa. Pokud to půjde jakkoliv udělat, abych mohla trénovat, rozhodně do toho půjdu. Nechci, ani nemám myšlenku, že začala vysoká škola, tak skončíme a vykašleme se na to, co jsme tady deset let dělali. To fakt ne. Moc dobře si také ale uvědomuji, že škola je v tenhle moment důležitější než plavání. Kdybych hrála tenis, asi to neřeším, ale plavání je plavání.
Olympiáda v Riu je za strašně dlouho dobu. Je možné si dát pauzu? Kdy pak musíš začít trénovat, abys měla šanci se tam probojovat?
Začít trénovat? Řekla bych, že se nesmí přestat. Limity neznáme a nebudeme je zase strašně dlouho znát. Od Pekingu do Londýny byly limity, myslím, o sedm desetin tvrdší, což je strašně moc. Jestli to takhle půjde dál, tak do Ria bude limit 24,5 a to teď jezdí tak deset lidí na světě. Samozřejmě za čtyři roky budeme zase někde jinde. To už bude jezdit třeba dvacet lidí na světě, proto pak ten limit bude takhle stavěný. Ale já dvě vteřiny za rok neshodím, takže určitě nekončit. Jasně, může tam být nějaká pauza. Třeba měsíční, ale rozhodně ne delší.