PLAVÁNÍ

Brečela, smála se, nadávala, slavila. Nejsilnější čtyři dny v životě, tvrdí Pechancová o Mistrovství Evropy

 „Ta je těžká," řekl jsem, když mi plavkyně Aneta Pechancová podala do rukou medaili z mistrovství Evropy v Chartres. „To je. Francouzi na stříbře nešetřili," usmála se dvacetiletá reprezentantka, která na šampionátu přepisovala dějiny. Trutnovské i české. Nejdříve se jako první „Lokoťačka" v historii oddílu probojovala v individuálním závodě do semifinále (100 PZ) a pak se nesmazatelně zapsala do naší historie jako členka stříbrné štafety (4 x 50 metrů PZ).

Aneto, tvoje vystoupení v Chartres určitě předčilo tvé očekávání, viď?
Rozhodně. Asi tak o milion procent.

 

Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_1 Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_2 Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_3 Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_4

 

Přála sis účast v semifinále na 100 polohovku. To vyšlo, i když v původním obsazení tvoje jméno nebylo.
Ale na to se už historie neptá. (usměje se) Byla jsem osmnáctá. Tuším, že ale Rakušanky se vyautovaly. Do semifinále mohou jen dvě z jednoho státu. Jedna vypadla. Takže jsem byla sedmnáctá. Když jsem se to dozvěděla, brečela jsem. Zavřela jsem se v šatně, a jestli šel kolem nějaký Čech a poslouchal, tak tolik sprostých slov asi neslyšel. Pak ale za mnou přišel náš vedoucí výpravy, že ze semifinále se někdo odhlásil, takže jsem tam. Strašně jsem se začala smát, ale taková ta prvotní radost už tam nebyla. Už to bylo jen takové - no jo, tak jedu semifinále.

Byla jsi spokojená se svým výkonem?
Myslím si, že moje premiérové individuální semifinále se povedlo. Škoda těch dvou setin a byla bych čtrnáctá. Být v první polovině startovního pole však považuji za úspěch. Jak říká pan Pokorný, je to takové dělení mezi úspěchem a neúspěchem. První polovina startovního pole jsou už opravdu úspěšní lidé. Kdekoliv. Je jedno v jaké disciplíně. Už jen z toho důvodu jsem si říkala, že bych v tom semifinále hrozně chtěla být. A že se taky dostanu do odpolední televize. (směje se) Příští rok bych chtěla do finále.

 

Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_5 Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_6 Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_7

 

Do finále ses ale probojovala i letos. Ve štafetách...
Myslím si, že štafety byly pro české plavání obrovský úspěch. Všechny naše týmy se dostaly do finále, což historie českého plavání nepamatuje. Nemluvě o tom, že medaili jsme nikdy neměli. Kluci to prolomili ve čtvrtek. Tomu bronzu z nás nikdo nevěřil. Jen jsme tam všichni deset minut stáli a koukali, jestli je to pravda. A pak ta naše medaile? Neskutečný.

Jak pro tebe začala ta historická neděle?
Moc dobře ne. Plavala jsem 50 kraul, kterého jsem si prokaučovala. Ten čas nebyl strašný, ale jsem se strašně namlsala z těch předchozích štafet. V sobotu jsem jela mixovanou (dva muži, dvě ženy – pozn. red.) ráno i večer pod pětadvacet. Ano, byl to letmý start, což je rychlejší. Kdybych k tomu ale přičetla svůj klasický odskok, tak pod 25,5 jsem měla jet druhý den úplně s přehledem. S prstem v noze. A právě 25,6 byl postup do semifinále. Já jsem to jela za 25,8. Byl to sice nejlepší čas letošní sezony, ale mrzelo mě to. Byla jsem na sebe naštvaná.

Ale pak přišla štafeta a spravila sis chuť, ne?
Ráno jsme ještě nejely v plném složení. Na prvním úseku nám Simču Baumrtovou nahradila Bára Závadová. Doufali jsme, že i s Bárou postoupíme do finále. Nakonec to bylo, tuším, z pátého místa, takže to byla paráda. Věděli jsme, že se Simčou odpoledne minimálně dvě vteřiny shodíme. Ostatní ale také neměli postavenou tu nejsilnější sestavu. Jako narovinu, já jsem o té medaili nahlas nemluvila.

 

Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_8 Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_9 Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_10

 

Někdo ano?
No, všichni v ní věřili a doufali, protože ta sestava, co se nám sešla, byla opravdu perfektní. Už jsem někde říkala, že ti po nás to budou mít hrozně těžké. Měli jsme první znakařku podle tabulek (Simona Baumrtová), první prsařku (Petra Chocová) a pak my dvě (Lucie Svěcená a Aneta Pechancová – pozn. red.). Když si člověk řekne, že na těch prvních 100 metrech může získat třeba dvouvteřinový náskok... To je strašně moc. Bylo nám jasné, že nám holky něco musí vytvořit, abychom to mohly doplavat.

Jak ses cítila, když se blížilo večerní finále a tvůj start?
Byla jsem strašně nervózní. Neskutečně. Navíc jsem to ještě podpořila tím, že jsem do sebe narvala takové kofeinové tabletky. Seděla jsem a pod čepičkou mi z toho tepla tekl pot. Když pak člověk vylezl na tu startovní plošinu, bazén neskutečně řval. To byl taky zážitek. My jsme navíc plavaly hned vedle domácích Francouzek. 

V české čtveřici jsi měla úlohu finišmenky. Co ti problesklo hlavou, když ti Lucka předávala štafetu na prvním místě?
Že to musím udržet, ale přitom jsem věděla, kdo se mnou v těch štafetách končí. Věděla jsem, co je to za jména. Finalistky z padesátek, z olympiády. Věděla jsem, že mě smetou, ale pevně jsem doufala, že těch padesát metrů vydržím.

Skočila jsi do vody a co se dělo?
Já nevím. Co se dělo, v mé hlavě, když jsem plavala, to fakt netuším. Černo před očima a jela jsem. I když vlastně po startu jsem byla v hlavě trošku sprostá, protože Lucka mi nepředala tak jako suprově. Měla jsem odskok 0,03. Povolených je do mínusu tří setin. Takže, skočit o šest setin dřív, tak se tady spolu takhle nebavíme. Celou první pětadvacítku jsem si nadávala a měla obavy, jestli jsem neskočila dřív. Pak jsem si řekla, dost a plav.

STŘÍBRNÁ ŠTAFETA

http://www.plaveckyblog.cz/video-fantasticke-stribro-ceske-polohove-stafety

  

Tušila jsi, jak jsou na tom soupeřky?
Vůbec jsem nevnímala. Na to není čas. Jela jsem sama na sebe, vlastně na nás. Když jsem se otočila na omegu a viděla jsem, že jsme druhé, byl to neskutečně nepopsatelný pocit. Neuvěřitelný.

Obavy z diskvalifikace za předčasný odskok tě nestračily?
Strašně jsem se bála. Je tam prodleva zhruba dvaceti vteřin, než vyjedou oficiální výsledky. Těch dvacet vteřin bylo nejdelších dvacet vteřin v mém životě. Věděla jsem, že jsem odskočila hrozně brzo, ale člověk to nepozná, jestli to bylo v pořádku. Bylo to hodně rychlé. Čekala jsem na kraji bazénu na zveřejnění výsledků a pak jsem holkám skočila na záda. (směje se)

Máš medaili. Co to pro tebe znamená?
Neuvěřitelný. Když to člověku s odstupem času dojde, že má medaili z mistrovství Evropy a je jedno jestli na štafetu nebo individuálně. Stáli jsme tam. Byli jsme tam. Česká republika tu medaili má. Bylo to perfektní, pro mě tahle Evropa byly nejsilnější čtyři dny v životě. Proběhlo tam tolik emocí, ale ne tak mých, ale radost jsem měla z ostatních výkonů. Být čtrnáctkrát ve finále, z toho mít sedm medailí. Neuvěřitelný. Myslím si, že na tuhle Evropu plavecká veřejnost, ale i neplavecká jen tak nezapomene. Chodily nám zprávy od lidí, od kterých bych nečekala, že sledují sport, natož plavání. Evidentně jsme byli slyšet, což je úžasné.

V rozhovoru před začátkem sezony jsi říkala, že nevíš, jak to půjde zkombinovat se studiem na vysoké škole. Že se ta sezona nemusí povést, nebo že to může vystřelit k něčemu úžasnému. Stalo se to druhé...
Já to ještě považuji za takovou odměnu za práci, která v podstatě neměla vyústění v olympiádě. Nevím, jestli se to dát srovnávat. Olympiáda je olympiáda, ale tam bych byla čtyřicátá. Když se ale za tu dřinu člověk může odměnit medailí z mistrovství Evropy, tak proč ne. Medaile je medaile... Já to rozhodně jako odměnu beru.

 

Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_11 Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_12 Focení stříbrné plavkyně Anety Pechancové, 27.11.2012_13

 

Jak sis užívala chvilku, když ti při slavnostním ceremoniálu pověsili stříbrnou „placku" na krk?
Měla jsem tepovku tak 180 a hrozně se mi klepala kolena. Chtělo se mi brečet, smát, nevěděla jsem, co mám dělat dřív. Neskutečné. Poprvé za šampionát jsem viděla českou vlajku ze startovní plošiny, jinak jsem tu vlajku vždycky držela. Je nádherné, když se celá hala postaví a vzdá vám hold. Nepopsatelný pocit. Myslím, že i Simča s Péťou, které s námi plavaly a měly svoje individuální medaile, ony samy mluvily o tom, že to bylo víc. A já to vnímám úplně stejně, když plaveme s Trutnovem. Když se ten tým dá dohromady a dokáže něco takového, ta radost je pak úplně jiná.

Tak, medaili z mistrovství Evropy jsi už získala. Co bude dál?
Co se týká příštího roku, tak mistrovství Evropy na dlouhém bazénu není. Na dlouhém bazénu bude pouze v létě mistrovství světa v Barceloně. Krátká Evropa je za rok v Dánsku. Myslím si, že je těžké říkat něco rok dopředu, čeho bych tam chtěla dosáhnout. Ráda bych se tam v prvé řadě dostala, protože ani letos to nebylo jasné, že na Evropu pojedu. A až se tam dostanu, uvidíme s jakým časem. Na druhou stranu, vím, že bych se už z žádné velké akce nechtěla vracet minimálně bez semifinále. Když si k tomu člověk jednou čuchne, chce to znovu.