"Překvapená jsem snad byla úplně ze všeho," zářila olympionička Elhenická

Trutnov - Kdyby se její bratr v dětství věnoval tenisu, dnes by možná stála na kurtu a raketou švihala do míčku. „Byl to přeci starší brácha, ne? Musela jsem dělat všechno co on,“ prozrazuje s úsměvem Martina Elhenická, jak se jako malá dostala k plavání. S vodou se seznámila už ve třech letech a od šesti plavala za Lokomotivu. A plavala, plavala, plavala, až doplavala na olympiádu! Zatím jen na tu mládeže. „Ale stejně to bylo bombastický,“ okouzlil šestnáctiletou blondýnku singapurský svátek „náctiletých“ sportovců.

Martino, tak povídejte. Co dělá česká olympionička týden po návratu ze Singapuru?

Tak hlavně dospávala časový posun a začala chodit do školy. Už je ze mě druhačka. Jinak se všechno vrací tak nějak do normálu, jak to bylo předtím.

Těšila jste se po prázdninách do školy?
No, spíš asi na ty lidi, než na školu.

I když počkejte. Ptát se zrovna vás, jestli jste se po prázdninách těšila do školy, asi není na místě. Vždyť vy jste vlastně letos žádné prázdniny neměla, že?

Je to tak. Celý červenec jsem trénovala. Na začátku srpna jsem odjela na soustředění s reprezentací do Prahy a pak už jsem letěla pryč. Vrátila jsem se až dvacátého devátého. Ale určitě toho nelituju, ten Singapur za to stál.

Jaký dojem na vás olympiáda udělala?

Úplně úžasný. Všechno bylo obrovský. Všechny sportoviště byly nově vybudovaný a moderní. Strašně pěkný. Všechno bylo pěkně připravený, takže jsem byla překvapená snad úplně ze všeho. Počínaje přivítáním na letišti až například po atmosféru, jak jsme nastupovali na 100 znaka. Ta byla neuvěřitelná a budu na ni asi nejvíc vzpomínat.

A jistě si vzpomenete i na vaše plavecké vystoupení v Singapuru. Spokojenost?

Určitě spokojenost. Potom, jak jsem plavala celou sezonu, jsem opravdu nečekala, že to dopadne až takhle dobře. Dva osobáky a na dvě stě znak vteřinu za ním, ale o dvě vteřiny lepší čas, než jsem plavala celý rok. Jsem opravdu ráda, že jsem se v té nejlepší formě ukázala zrovna na olympiádě.

Kterého výkonu si nejvíce ceníte?

Určitě sto znaka, byl to osobák a semifinále. Trošku mě mrzí dvoustovka polohovka, kde jsem se o dvě desetiny nedostala do finále, mohlo to být ještě lepší. Ale i tak jsem z toho měla trošku šok, naše prognózy byly kolem dvacátého místa a já jsem skončila devátá, jedenáctá a patnáctá.

V některých sportovních odvětvích se kvůli omezené kvótě závodníků neobjevili úplně ti nejlepší. Vztahovalo se to i na plavání?

Ne. Naopak si myslím, že tam byla velká konkurence a opravdu se dá říct, že tam byli ti nejlepší. Z lepších států startovali vždy čtyři kluci, čtyři holky, z těch horších dva a dva. Olympijská místa se rozdělovala podle zisku medailí na loňském mistrovství světa v Římě. (Česká republika žádnou medaili nezískala – pozn. redakce)

Pokud se nepletu, před olympiádou jste se nejvíce těšila na disciplínu 100 metrů kraul, ale tento závod z vašeho programu v Singapuru vypadl. Co se stalo?

Neplavala jsem kraul, protože tam byly nějaké problémy s přihláškami. Je to škoda, opravdu jsem se strašně těšila, myslím si, že bych to zajela dobře. I když šance na lepší umístění by určitě nebyla, protože stovka kraul je úplně někde jinde, než ji plavu já. Ale podle toho, jak jsem letos plavala ve štafetách, jsem se mohla dostat pod 59 vteřin.

Jak jste prožívala bronzový úspěch vaší plavecké kolegyně Barbory Závadové?

No, společně jsme to obrečely a oslavily. Hned po závodu si Barča obešla kolečko okolo bazénu, když jsem ji pak šla obejmout, tak se rozbrečela. A já, když vidím někoho brečet, tak brečím taky. Když jsme přijeli do vesnice, všichni tam na ni čekali, všichni jí tleskali a objímali ji.

Co medaile? Jak vypadala?
Byla obrovská a těžká.

Pověsila jste si ji na krk?

Jo, jo. A dokonce i stříbrnou. Střelkyně, která ji vyhrála, bydlela vedle našeho pokoje, tak nám ji ukazovala. Mám i fotku.

Kolik vlastně Česká republika získala medailí?

Sedm. Dvě zlatý, dvě stříbrný a tři bronzový. Zlato v tenise a v judu, stříbro střelba a kanoe. Jedna bronzová byla ta Barčina, druhá byla znovu z kanoí a třetí… (chvíli přemýšlí, ale na bronz z diskařského sektoru si nevzpomene)

Váš plavecký scénář se odehrál hned v úvodních dnech olympiády. Co jste dělala potom?

No přeci jsem si to tam užívala. Chodili jsme se dívat na jiné sporty. Byli jsme na basketu podpořit holky, když hrály zrovna proti Číně. Ale vypadalo to, že spíš hrají proti klukům. Byli jsme na stolním tenise, kde jsme se ztratili, protože ta hala byla fakt obrovská. Chodili jsme nakupovat, na prohlídky města. Navštívili jsme i největší hotel v Singapuru – Marina Bay Sands. To je ten, který se skládá ze tří budov a nahoře má stopadesátimetrový bazén. Plavat nás v něm ale nenechali. Všichni hosti si tam nechali nalévat šampaňský a my jsme byli jako nějaký chudáci, kteří je přišli očumovat.

Součástí vašeho pobytu měl být i jakýsi doprovodný program.

Ano, to byl. Odjeli jsme například na ostrov, kde jsme dostali za úkol postavit vor. Ale já jsem ho nestavěla. Nepochopila jsem ty uzly, co se dělaly na začátku, takže jsem do toho radši už dál nezasahovala. Jo, tohle bylo taky super. Vytvořili jsme skupinu s Novým Zélandem a Ugandou, fakt zajímavý.

Líbilo se vám město?

Ano moc. Singapur je krásné místo. Strašně čisté. Opravdu tam na zemi nevidíte žádné odpadky, protože za to hrozí pokuty. A je to taky obrovský město. Třeba na bazén jsme jezdili třicet minut, na basket tři čtvrtě hodiny. Vozili nás takovými autobusy s nápisem na okně „give way“, takže se nám všichni museli uhýbat. A všichni si nás neustále fotili.

Na olympiádě startovalo přes tři a půl tisíce sportovců. Prozraďte, odkud máte nové kamarády?

Úplně ze všech možných koutů světa. Z Nového Zélandu, Francie, Itálie… Na facebooku mi přibyla skoro stovka přátel, takže si teď píšeme.

A nějakého přítele jste si tam nevyhlédla?
Ne, ne. Asi by to pak bylo trošku z ruky.

Z Trutnova do Singapuru jste vyrazili čtyři, kromě vás ještě basketbalový trenér Petr Kapitulčin, jeho svěřenkyně Gabriela Mervínská a bikerka Karolína Kalašová. Před odletem jste se neznali. Už se to změnilo?

Jo, už se známe. V Praze jsme na sebe sice všichni ještě koukali a nevěděli, kdo je kdo, ale hned po příletu do Singapuru jsem se seznámila s Kájou a pak i s Gabčou.

Jak vám v Singapuru chutnalo?

Tak to, co jsme měli v olympijské vesnici, už nám postupně přestávalo chutnat. Bylo to pořád to samý. Jediné, co se dalo jíst, byly těstoviny a tousty. Takže jsme to střídali. Když jsme na celý den vyrazili do města, najedli jsme se tam. Většinou jsme zašli do Mcka. Na jistotu.

Co nákupní horečka? Zaslechl jsem, že byste si v Trutnově chtěla otevřít tržnici...

Ne, to ne. Ale je pravda, že jsem si toho nakoupila dost. Hlavně oblečení, přišlo mi totiž hrozně levný. Když jsem všude viděla slevy, nemohla jsem odolat. Navíc na každém kroku bylo obchodní centrum. S Barčou jsme šly nakupovat a z obchoďáku jsme vylezly třeba až večer. Tričko ani ne za sto padesát, no nekupte to.

Na kolik vás výlet do Asie přišel?

No, stál mě hodně, ještě to nemám spočítané. Ale radši to ani nechci vědět.

Co jste nakoupila domů?

Různé suvenýry s logem her. Bráchovi jsem přivezla takovýhle triko. (ukazuje na to svoje, kde má nápis I love SG)

Na olympiádě jste se také chtěla nechat vyfotit s ruskou tyčkařkou Jelenou Isinbajevovou. Podařilo se?
Bohužel, fotka není. Když s ní zrovna probíhala ta akce, závodili jsme a pak už jsme ji nikde nepotkali. Nevyšlo to ani s legendárním plavcem Alexandrem Popovem. Máme však spoustu jiných fotek. Z bazénu asi milion, z města, z vesnice...

Co jste poprvé v životě viděla až v Singapuru?

Asi mrakodrapy. Když jsem v Marina Bay Sands stála v 56. patře, to byl taky super zážitek.

Tak dobře. Jednu olympijskou kapitolu ve svém životě jste uzavřela. Otevřete někdy ještě další?
No, doufejme. Od ledna by už měly být známé limity na olympiádu do Londýna a začne se s jejich plněním. Určitě budou hrozně těžký.

Ale vy už prý zase trénujete?

Přesně tak. Trénuju na Velkou cenu Trutnova, abychom se doma předvedli v co nejlepším světle. Bude už za měsíc.

Nepřesvědčovala jste trenéra, aby vám dal delší volno?

Ne, s panem Pokorným jsme se dohodli, že když už jsem trénovala celé prázdniny a obětovala tomu tolik času, byla by škoda to teď zase zahodit. Měsíc nic nedělat, pak přijít a začít se zase bůhvíjak dlouho rozplavávat. Takhle to je lepší.

Co ještě zaznělo a není v rozhovoru:

O NÁVRATU DOMŮ. „Všichni se mě ptali, jak bylo, jak bylo, jak bylo. Celý den. Až mi ta otázka pomalu začínala vadit.“

O DVANÁCTIHODINOVÉ CESTĚ LETADLEM. „Let tam byl hrozný. Nevzala jsem si prášek na spaní, takže jsem usnula vždycky jen na hodinu a dvě hodiny jsem tam pak strašila a nevěděla, co mám dělat. Při zpátečním letu jsem se poučila, prášek jsem si vzala a dokonce jsem zaspala už to, kdy jsme vzlétali.“

O „NEZVEŘEJNĚNÉM“ ROZHOVORU. „Na olympiádě jsem po dvě stě polohovce dělala I jeden rozhovor s nějakou slečnou. Mají tam takovou divnou angličtinu, takže to bylo docela zajímavý. Ptala se mě, co jsem plavala, kolikátá jsem byla, jak jsem plavala tuhle sezonu, jaké byly moje nejlepší závody v kariéře... Ale nikde jsem to pak nenašla. I když možná dobře, protože i s mojí angličtinou to není tak žhavý.“

O BAZÉNU. „Byl úžasný. Z bočních stran sice nebyl krytý, takže když pršelo, a že pršelo často, kapky padaly i dovnitř. To bylo takové zvláštní. Jinak to byl moderní bazén. Jen nás pořadatelé trochu zmáčkli na tribunu. Byly tam dvě. Jedna pro návštěvníky a druhá na půl pro sportovce a na půl ještě pro novináře, takže jsme se sotva hnuli.“

O NÁVRATU DO SINGAPURU. „Docela se mi stýská, i když chvílemi už to tam bylo dlouhé. Ovšem pořád bylo co dělat. Když jsme stáli na letišti a loučili se, všichni jsme to obrečeli. Třeba se tam ještě někdy podívám, i když by to asi byla trochu drahá dovolená.“