Talent je i vůle pracovat, zdůrazňuje trenér, který chce vychovat olympionika

Řídí se heslem, že jedině práce na 100 % je stoprocentně dobře, ale práce na 99 % je stoprocentně špatně. „Tak, tak. V tomhle směru jsem poměrně náročný a možná už někomu tímhle perfekcionismem dost lezu na nervy. Ale jinak to prostě nejde,“ vypráví o sobě s úsměvem trenér trutnovských plavců Pavel Pokorný (55). V oddíle TJ Loko FM Servis teď pod jeho vedením dorůstá generace plavců, kterou by rád dotáhl až na olympiádu.

Opravdu lze jen se stoprocentním přístupem vychovat kvalitního plavce?

Myslím si, že ano. Samozřejmě, že já si pod kvalitním plavcem představuji někoho, kdo bude plavat na mezinárodní úrovni. A to nejen příležitostně, ale bude se pohybovat kolem patnáctého místa na světě.

Co všechno je zapotřebí, aby se někdo vyšplhal na plavecké výsluní?

V první řadě je to samozřejmě nějaký talent, mít nějaké genetické předpoklady. Vzrůst, váha a další fyzické schopnosti. Ale pod talentem já chápu i to, když má někdo vůli pracovat. Mít sklon k tvrdé dřině, to je také talent. Takoví ti rafani, kteří chtějí jít za svým cílem, což jim pomůže k tomu, aby se výrazně prosadili. A nejenom ve sportu. To každý nezvládá. Velmi důležitý je i sklon k pevnému zdraví.

A určitě to mít i dobře srovnané v hlavě, že?

Ano. Je to o hlavě. Je potřeba sám sebe přesvědčit, že platí to staré české - bez práce, nejsou koláče. Když prostě budu hřešit jen na to, že mi něco jde líp než tomu druhému, tak na to brzo dojedu.

Koho je těžší přesvědčit k práci? Chlapce nebo dívku?

Obecně složitější je pracovat s děvčaty než s kluky. S těmi je práce přímočařejší. Děvčata jsou víc nevyzpytatelná. Moje zkušenosti jsou takové, že v mládežnických kategoriích je lepší pracovat s děvčaty, která plní práci trenéra celkem bez problému. Není těžké u nich získat autoritu, zvláště když jste muž. V pozdějším věku se to však obrací a lepší práce je s muži. Děvčata občas začínají mít svou hlavu a vzhledem k tomu, že jsem takový autoritativní typ, nastávají třecí plochy. Ale zatím jsme se s tím celkem úspěšně vyrovnali.

Proč máte v oddíle převážně samá děvčata?

Nebylo vždycky pravidlem, že v Trutnově plavaly dobře holky. V první úspěšné generaci, která tady byla a dokázala se výrazně prosadit i na republikové úrovni, ročník 1986, byli převážně chlapci. Záleží, jak se to urodí. Je ale pravdou, že v poslední době se tady spíš začíná tradovat, že plavání v Trutnově je spíše dívčí sport. Obecně si myslím, že plavání je sport náročný jak časově, tak na odvedenou práci. Děvčata se s tím vyrovnávají lehčeji. Chlapci požadují větší vzrušení a adrenalin, proto se spíš věnují sportům, které jim toto víc přinášejí.

Kolik vám osobně plavání zabere času?

Dělám to sice při zaměstnání, ale když to chceme dělat na té úrovni, jak to chceme dělat, je to časově dost náročné. V přípravném období to přináší přibližně čtyři hodiny na bazénu denně, kromě neděle. Plus domácí příprava. U takové závodnice, jako je například Aneta Pechancová, která to ve sprintu dotáhla mezi absolutní českou špičku a protože všeobecně platí, že sprint je trošku magie a není kde moc opisovat, mně vymýšlení tréninků zabere v průměru tak hodinu, hodinu a půl denně.

Podle čeho sestavujete trénink?

Tak platí určité obecné zásady. Mám i nějaké trenérské vzdělání, které se snažím stále doplňovat sledováním předních světových trendů. K dispozici jsou knihy od předních světových trenérů, teoretiků plavání, o tréninku. Studuju je a vytvářím si na to vlastní názor a tréninkový plán. Ten se dělá nejprve rámcový roční a postupně se konkretizuje až do jednotlivých tréninků. Obecně naše skupina dospěla už tak daleko, že to nejde trénovat tak, že člověk přijde na trénink, podívá se do stropu a vymyslí, co se bude dělat. Chce to už určitou systematičnost a návaznost jednotlivých tréninků a tréninkových období na sebe. Jako v každém jiném sportu, který se dělá na republikové úrovni.

Na jaké úrovni výkonnosti jste v současné době v Trutnově?

Myslím, že máme ještě značné rezervy. Spolu s Tomášem Břeněm se snažíme tréninkové metody zavádět postupně. Musím říct, že jsme zatím k té kvalitě, jaká by byla potřeba, ještě nesáhli. Pro zajímavost, typické sprinterské tréninky jsem s Anetou Pechancovou začal dělat až tento půlrok a nárůst její výkonnosti ve sprintu jak na 50, tak na 100 je značný. Základem dnešního sportu je intervalový trénink. To znamená opakování určitých úseků x krát. Podle toho, na co je trénink zaměřen, jsou zvoleny rychlost a interval odpočinku. Nejdřív se rozvíjí obecná vytrvalost a kondice a to poslední rozvíjí rychlé svalové vlákna, která jsou potřeba v závodě. Základ je však samozřejmě kondice, na které se ta pyramida staví.

Kolik toho v sezoně naplavete?

Zase to závisí na období. V tom přípravném se většinou plave kolem 10, 12, maximálně 15 km denně. Tréninky jsou šestkrát týdně. Jak se to blíží postupně k závodům, plaveme třeba jen 4 - 5 km denně. Řádově plaveme kolem 2000 km ročně. Není to moc, ještě to není to, co se plave ve světě. Bohužel, bolestí českého plavání je přerušování tréninkového procesu. U nás je zaběhlé, že když jsou nějaké prázdniny, netrénuje se. Tím se pak čeští plavci stále dostávají na stejnou úroveň, a proto výsledky na mezinárodní scéně nejsou takové. Kdo to pochopí, jako to například pochopila Simona Baumrtová, naše nejlepší plavkyně, že to takhle nejde, má šanci se prosadit do širší světové špičky.

Ale co tak sleduji, ve vašem oddílu se plave téměř nepřetržitě celý rok.

My víme, že to je špatně, snažíme se to bortit a ty pauzy minimalizovat. Letos to třeba v létě vyšlo jen na tři týdny. Myslím si, že je to základ, proč jsme na republikové úrovni úspěšní, od žákovských kategorií až po dospělé.

Jaké jsou v trutnově podmínky pro plavání?

Řekl bych, že na české poměry vynikající. Souvisí to s příchodem Tomáše Břeně do Trutnova, někde kolem roku 1994. Předtím byl oddíl Lokomotivy spíše jen regionální klub, který nikdo neznal. Když se nám někdo dostal na republiku, byla to velká sláva. S příchodem Tomáše se to diametrálně změnilo. Zavedla se větší frekvence tréninků a přineslo to výsledky. Dejme tomu, že první úspěšná generace byla ročník 1985 a od té doby bych řekl, že to jde celkem dobře.

Teď už se medaile bere jako samozřejmost.

Je pravda, že dřív jsme hodnotili jako úspěch, když někdo postoupil na mistrovství republiky dorostu do finále. Naše kritéria se však stále zostřují a v současné době se za hranici úspěchu považuje medaile z republiky dospělých. A jak sám víte, u některých mých svěřenkyň je už chápání takové, že ani jinou medaili než zlatou nepovažují za úspěch.

Ohlédneme-li se za loňskou sezonou, nečekal jste to lepší?

Po pravdě řečeno, ano. Očekával jsem, že se Aneta probojuje na mistrovství světa do Šanghaje a na Světovou univerziádu do Shenzhenu. Je pravdou, že jsem měl dost velké obavy z toho, že maturovala stejně jako Patrik Krause a Bára Morávková, což je v Česku takový moderní strašák. Maturuji, tak nemám čas trénovat. I když musím říct, že v našem oddíle to nebylo až tak hrozné. Zvlášť Aneta se snažila odvést maximum. I když nezastírám, že z mého pohledu to maximum nebylo, ale dalo se to čekat.

V soutěži družstev jste už podruhé za sebou obsadili čtvrté místo. Předtím jste vozili medaile…

Osobně si myslím, že pro takový klub, jako je Lokomotiva Trutnov, je i to čtvrté místo v republice velký úspěch. Možná jsme se namlsali tím, že se nám tu ligu jednou podařilo vyhrát a dvakrát být třetí. Z těch čtvrtých míst k tomu třetímu zase až tak daleko nebylo. Spíš to bylo o sportovním štěstí. Předtím byl ten kádr silnější. Měli jsme Bětku Řehůřkovou, která dokázala pokrýt mnoho disciplín. Musíme si chvíli počkat, než si zase takovou závodnici vychováme. Ale bude složité ten kádr udržet.

Alžběta Řehůřková ukončila svou kariéru v 21 letech. Nemáte strach z toho, že vám z bazénu utečou další starší plavci?

Mám. Myslím si, že jsou to obavy velmi reálné. Jak jsem říkal, s ženami je těžší pracovat v dospělosti, protože jsou impulzivnější. Například partnerský vztah berou podstatně vážněji a někdy jsou kvůli němu schopni hodit za hlavu úplně všechno. I deset let práce. To podle mého názoru chlap nikdy neudělá. Jde si za svým cílem i třeba na úkor rodinného a partnerského vztahu.

Na konci nadcházející sezony bude Olympiáda v Londýně. Jak velká je pravděpodobnost, že bude i s účastí trutnovského zástupce?

Samozřejmě, že bychom chtěli, aby ta naše patnáctiletá práce, kdy se to začalo dělat pořádně, byla korunována nějakým opravdu výrazným úspěchem. Chtěli bychom, aby se někdo z našich svěřenců probojoval do Londýna, protože olympiáda je vrchol snažení každého sportovce. Spoustu sportovců mělo tituly mistrů světa, ale na olympiádě neuspěli a mrzelo je to pak celý život. Myslím si, že reálná možnost připravit někoho na Londýn je pouze u Anety, protože Martina Elhenická to má velmi složité. V jejích disciplínách plavou naše dvě nejlepší plavkyně, Simona Baumrtová a Bára Závadová. Ten prostor tam je velmi malý. Kdyby chtěla plavat na olympiádě, musela by plavat limit A, což asi znamená být do dvacítky na světě.

Ale na olympiádu se dá postoupit i s limitem B. Vysvětlete to čtenářům.

Ano. Limit B je v podstatě slabší, ale má jedno úskalí. Jeho splnění ještě nezaručuje účast na olympiádě. Z těch, co splní limit, si pak světová plavecká federarace FINA vybere, koho na olympiádu pozve. Nicméně splnění limitu B je vůbec takovým prvním předpokladem, aby člověk mohl startovat na olympiádě. Druhým předpokladem je, aby ten limit B co nejvíce přeplnil, a pak ta naděje na pozvání je značná. Už nám to jednou vyšlo. Loni byla Martina dodatečně pozvána na mládežnickou olympiádu do Singapuru.

V Trutnově právě začínáte přípravu. Budete kvůli olympiádě zvyšovat tréninkové dávky?

Určitě ano. Zvýší se ne ani tak kilometráž tréninku jako kvalita tréninku. Celý ten rok však projde klasickým cyklem. Od objemové práce ke specializaci. Teď v srpnu to bude hlavně o hrubé práci, na které se bude stavět v pozdější fázi sezony. Co se týká nových věcí, podstatně více bych se chtěl věnovat suché přípravě. Dost málo jsme zatím navštěvovali posilovnu a celkově bych se chtěl věnovat kvalitnímu tréninku. To by mělo vyústit v ještě dramatičtější nárůst výkonnosti. Už za tento půlrok se Aneta zlepšila tak, že plave rychleji než v těch tzv. zázračných gumových plavkách.

Plavání = ranní vstávání. Jak jste na tom vy?

Vzhledem k mému pokročilejšímu věku už s tím nemám problémy. Na rozdíl od mých svěřenců, kteří by si raději pospali. Ale v plavání to tak je. Jako perličku bych řekl, že to naše vstávání v pět hodin, protože máme trénink od šesti, není ve světě žádná výjimka. Na univerzitách v Americe se běžně trénuje ještě dříve, aby se stihlo školní vyučování. I ti nejlepší tam vstávají třeba kolem čtvrté hodiny a dělají to takhle patnáct dvacet let. Člověk si zvykne. Holt, se večer nemůže dlouho sedět na mejdánku, nebo se věnovat jiným aktivitám. Život se plavání musí podřídit. Ale to se dá, když chcete dosáhnout nějakého cíle.

VIZITKA - PAVEL POKORNÝ

- narozen 15. 4. 1956 v Opavě
- s trenérskou prací v trutnovském plaveckém oddílu začal v roce 1991, do té doby se plaváním nezabýval
- v současné době vychovává v TJ Loko FM Servis plavce v družstvu A, od letošního roku se také více věnuje ročníkům 1998 a mladší
- za největší mezinárodní úspěch považuje účast Anety Pechancové na MS v Římě, dále MSJ v Monterey (B. Morávková), MEJ (Pechancová, B. Morávková, Elhenická a Zaplatílková)
- pracuje v trutnovské firmě, která se zabývá měřením a regulací vytápění a klimatizace, jako vedoucí projekční a realizační skupiny